Emil Filla
* 4. dubna 1882 v Chropyni
† 7. října 1953 v Praze
Český malíř, grafik, sochař, výtvarný teoretik


Emil Filla byl profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze Od roku 1908 člen Osmy, 1909-1911 Spolku výtvarných umělců Mánes, 1911-1914 Skupiny výtvarných umělců, redaktor Volných směrů. Vůdčí osobnost meziválečné generace. Raná tvorba vznikala z impulsů Munchova symbolismu a van Goghovy expresívnosti (Čtenář Dostojevského), inspiroval se rovněž H. Daumierem a El Grekem. Od roku 1910 byl ovlivněn P. Picassem a G. Braquem, stal se celoživotním vyznavačem kubistické estetiky. První figurální kubistické obrazy (Podzim, Salome) budoval z ploch a objemů, dospěl až k fasetování tvarů. Problematiku syntetického kubismu řešil v tvorbě zátiší. Ve 20. a 30. letech se zajímal o haptické, hmatové a koloristické působení malby a o plasticko-lineární rytmus obrazu. Od 30. let se vrátil k figurální malbě a směřoval k velkým obrazovým kompozicím. V motivech bojů a zápasů v antickém cyklu zesiluje obsahový a významový aspekt díla (Fëtonův pád, Zápasy Héraklovy).

Věnoval se rovněž tvorbě drobné plastiky symbolizující tragiku přepadení a zabíjení blížící se války (Zápasy zvířat). Od roku 1939 vytvořil cyklus velkých obrazů balad, národních písní a říkadel, v nichž navázal na alšovskou tradici a lidový ornament (Bude vojna, bude, Na trávníčku, na zeleném). Tragický výraz vystupňoval v obrazech reflektujících válečné události (Člověk a smrt, Válka). Po roce 1947 se vrátil k zátiší a vytvořil soubor krajin z Českého středohoří. Věnoval se souběžně grafice (cyklus Hérakles) a teoretické práci (Problém renesance a drobná plastika, O výtvarném umění, Myšlenky).